Stenström se mezitím v praktické policejní práci naučil vše, co o ní dnes věděl, a nebylo toho málo. Také za tu dobu dozrál, do značné míry překonal svou nejistotu a plachost, také se odstěhoval ze svého klukovského pokojíku u rodičů a bydlel společně s dívkou, o které tvrdil, že s ní chce trávit celý život. Před časem mu zemřel otec a matka se odstěhovala zpátky do Västmanlandu.
Martin Beck by tedy o něm měl vědět dost.
Podivné ovšem bylo, že o něm vlastně nevěděl dohromady nic. Znal sice všechna důležitější data a měl všeobecnou, pravděpodobně správnou představu o jeho charakteru; o jeho přednostech a nedostatcích z hlediska policejní profese, ale jinak o něm nevěděl téměř nic.
Byl to dobrý kluk. Ctižádostivý, umíněný, docela chytrý, učenlivý. Na druhé straně trochu plachý, v lecčems ještě dětinský, rozhodně nebyl obdařen schopností reagovat pohotovým vtipem, vlastně nebyl humor vůbec jeho silnou stránkou. Ale o kom z nich by mohl říct opak?
Jistě měl komplexy.
Třeba před Kollbergem, který se před ním s oblibou blýskal literárními citáty a složitými sentencemi. Nebo před Gunvaldem Larssonem, který jednou během patnácti vteřin stačil vylomit dveře a uzemnit choromyslného vraha mávajícího sekyrou, zatímco Stenström stál dva metry od něho a přemýšlel, co dělat. A před Melanderem, který se vždycky tvářil stejně, totiž tak, že se vlastně netvářil nijak, a který nikdy nezapomněl nic z toho, co jednou uviděl, uslyšel nebo přečetl.
Kdo by mezi takovými lidmi neměl komplexy?